Vlčí oči - kapitola 12
Kapitola 12
Pokusila jsem se proplížit se kolem mamky - marně.
"To už jsi doma?" zeptala se překvapeně.
"Jo, dneska nám odpadlo pár hodin," zalhala jsem. Věděla jsem, že se časem dozví pravdu a musela jsem si vymyslet výmluvu, proč jsem opustila školu.
"Fajn, večer jdeme na oslavu svátku Gotiany a pak ti začíná domácí vězení," řekla.
Zasténala jsem, přesně tohle jsem čekala. "Na jak dlouho?" zeptala jsem se.
"No, když vezmeme v potaz všechna tvá provinění," zamyslela se: "Tři dny," řekla nakonec. Oddechla jsem si, myslela jsem, že to bude daleko horší.
Oheň šlehal vysoko k nebi. Seděla jsem společně s ostatními vlky asi deset metrů od plamene. Srst jsem měla zašpiněnou od sazí, což mi moc příjemné nebylo. Kolem bylo ticho, narušované pouze praskáním ohně a rytmickým oddechování. Celá skupina byla jako jedna bytost. Po několika minutách se zvedl starý vlk s prošedivělou srstí - Calman, bývalý vůdce smečky.
"Tak jako každý rok vám budu vyprávět staré legendy," promluvil "někteří z vás už je znají skoro naspaměť, pro jiné je to více méně novinka," odmlčel se. "Kdysy," začal "když se čas ještě neměřil naroky, Gotiana, jedna z bohyň, stvořila prvního vlka, jako ztělesnění síly, krásy a moudrosti. Jejímu muži - Kritosovi, se to nelíbilo, dával přednost lidem a nechápal, jak jeho žena může mít ráda nový druh, který stvořila. Jejich názory je často přiváděli do sporů, hádali se. Když už to trvalo moc dlouho, jejich syn Otros, jim navrhl kompromis. Jeho rodiče souhlasili. Kritos stvořil člověka a Gotiana mu vdechla vlčí duši, tak vznikly naši předkové. Prví vlčí lidi - Elris a Dgovr, měli potomky a tento rod se rozrostl."
Ticho, které nastalo, přerušovalo jen praskání ohně. Všichni napjatě čekali na Calmanova další slova.
"Dva z jejich potomků, dvojčata Siek a Sirk si byli velice blízcí, jeden za druhého by dali život. Sirk se jednou doslechl, že se mu jeho bratr snaží přebrat družku, nebyla to pravda, ale on tomu uvěřil. Byl rozzuřený, jednal neuváženě a rozhodl se Sieka zabít, přestože neměl nejmenší důvod věřit tomu, co se doslechl. Siek zjistil, co jeho bratr chystá a rozhodl se opustit svou zemi. Ale dřív, než stihl odejít, ho Sirk našel, ještě stále naplněn hněvem se na Sieka vrhl, odhodlán ho rozsápat. Udivilo ho, že se Siek nebránil, neútočil, jen se otočil a pokusil se prchnout, ne však proto, že by měl strach. Sirk ho v momentě dostihl, když se odrážel ke skoku, po zemí se ozvalo svaknutí. Na místě, na kterém stál nastražil Ireas, bůh lovu past. Ze země vystřelily kopí s ostrýmy hroty. Siek spatřil, co se za ním děje a bez rozmyslu zareagovat. Srazil svého bratra na stranu, ale jeho samotného hroty probodlily."
Složila jsem si havu na přední tlapy a tiše jsem poslouchala, i když jsem tenhle příběh slyšela už tolikrát, stejně mi stále vháněl do očí slzy.
"Sirk si se smrtí svého bratra uvědomil, co vlastně provedl, co chtěl provést. Věděl, že to všechno je jeho vina, že on zavinil Siekovu smrt. Odešel do ústraní, nikdy ho už nikdo neviděl. Jen nocí se občas rozléhalo jeho žalostné, nešťastné vytí. Někdo tvrdil, že občas zahédl jeho černou siluetu, mizící ve tmě, ale nikdy se tato teorie nepotvrdila."