Vlčí oči - kapitola 17
Kapitola 17
Klidně jsem kráčela po ulici, ruce zabořené v kapsách, hlavu skloněnou. Stihla jsem uniknout dřív, než se obejvila mamka a měla jsem z toho radost. Jak ji tak znám, brzo mě najde, ale stejně si hodlám užít tu chvíli volnosti. Byla krásná noc, mraky odpluly a já sledovala, jak na západě mizí měsíc a na východě se objevuje slunce. Skoro jsem nedokázala rozlišit, kde končí země a začíná nebe. Svítalo, ulice se brzy zaplní lidmi, ale teď ještě byly prázdné, patřily jen mě, nebo jsem si to alespoň myslela. Hlasitá rána mě přinutila spustit pohled z nádherné podívané. Otočila jsem se a zjistila jsem, že stojím čelem k velkému, černému vlku, kterého jsme tak dobře znala. Už jsem se chtěla rozeřvat, co si vlastně o sobě myslí a co tady ještě dělá, když mi došlo, že jsem ještě stále v lidské podobě. Vlk se ohlédl a pak se podíval na mě, jakoby váhal. Teprve teď jsem si všimla dalších očí, zářících ve tmě. Poznala jsem Diru, velkou bílou vlčici z mého rodu, ona mě taky poznala, nepatrně pokývla mým směrem a pak se významě podívala na Erika. Došlo mi to skoro okamžitě. Ona chce, abych jim pomohla ho chytit! Zamračila jsem se. Jestli si myslí, že to udělám, tak se šeredně mílí. Erik ještě stále váhal, ulička v které jsme stály byla úzká, mohl by kolem mě proběhnout, ale nejspíš by do mě vrazil a to nechtěl, nechtěl mě zranit. Cítila jsem, jak se mi kůže nápíná. Pomoci mu byl asi jediný způsob, jak ho můžu zachránit. Už jednou z pevnosti unikl, podruhé by se mu to nepovedlo. Pokud mu ale pomůžu, budu pak nepřítelem vlastního kmene, budu vyvrhel, štvanec. Zatímco jsem váhala, moje podvědomí rozhodlo. Dopadla jsem na čtyři a zavrčela jsem směrem k Dire, ta se zarazila, zaražená mým chování a nebyla jediná, kdo na mě hleděl jako na zjevení.
"Padej odsud!" křikla jsem na Jižana, pak jsme ho přeskočila a postavila jsem se čelem k Dire-babičce a její přítelkyni Iae, které jsem si předtím nevšimla.
"Co to děláš?" vyjekla Iae, zatímco sledovala, jak Erik mizí za rohem. "Necháváš uniknout nepřítele!"
"A jsem si toho plně vědoma!" chlupy na hřbetě se mi zježily.
"Co to sakra vyvádádíš?"
"To vás nemusí vůbec zajímat!"
Udělaly krok vpřed, já se však nehnula ani o centimetr, musela sjem dát Erikovi trochu času.
"Z tohohle se budeš zpovídat! Tohle se nebejde bez následků!" varovaly mě. "Ještě máš možnost nás nechat projít a přestat blbnout!"
"To ale neudělám!" vzdálené bušení tlap úplně utichlo. Ještě chvíli jsem poslouchala Diryno a Iaeniino soptění, pak jsem se bleskurychle otočila a než si stačily uvědomit, co se děje, zbyl po mě jen obláček prachu.