Vlčí oči - kapitola 19
Kapitola 19
Vstala jsem a přešla ke dveřím, za kterými Erik před chvilkou zmizel. Vzala jsem za kliku a ony se tiše otevřely. Konečně jsem zjistila, kde se nacházím. Kolem rostly vysoké stromy, které na mě shlížely z úctyhodné výšky. Zem pokrývalo kapradí a mech. Listy na stromech se ve vánku nepatrně chvěly a vyluzovaly šustivé zvuky. A vedle širokého kmene dubu ležel vlk s uhlově černou srstí a upíral na mě pohled smaragdových očí. Hlavu měl položenou na tlapách a slechy natočené dopředu. Když jsem k němu vykročila, zvedl hlavu a jal se pozorně sledovat každý můj pohyb. Došla jsem k němu a posadila se vedle něj do měkkého mechu, přitáhla si nohy k tělu a obrátila tvář vzhůru, viděla jsem jak skrz listy sem tam prosvítá modrá obloha.
"Je tu takový klid," řekla jsem tiše a byla to pravda, vzdálené zurčení vody a šustění listů byly nejhlasitějšími zvuky v okolí. Všechno bylo v dokanelém souladu a harmonii, která ve městě nikdy nebyla.
"Ano, ale před bouří je vždycky klid," poznamenal Erik, ani jsem nepostřehla, kdy se změnil v člověka.
"Nezdá se mi, že hrozí bouřka," stočila jsem k němu pohled. Byl tak blízko, že se naše ramena skoro dotýkala, byla mezi nimi sotva milimetrová vzdálenost. Jeho přítomnost mě hřála u srdce, jeho záchranou jsem ztratil mnoho přátel a taky rodinu, ale zase jsem získala jeho.
"Zdání často klame a není bouře jako bouře. Nemusí při ní nutně pršet ani sršet blesky."
"To vím, ale myslím, že ta nejhorší bouře je už za mnou, alespoň v to doufám."
"Máš strach?"
"Z čeho?" Čeho bych se měla bát?
"Třeba mě, přece mě neznáš a nic o mě nevíš," podotkl a když jsem nějakou dobu neodpovídala, tvář mu potemněla.
Nakonec jsem promluvila: "Neznám tě, to je pravda, ale věřím ti a doufám, že mi o sobě něco řekneš."
"Jak můžeš věřit cizímu člověku?" zeptal se nevěřícně, jako by nevěřil vlastním uším.
"Stejně tak, jako jsem ti pomohla, stejně tak, jako jsem se rozhodla stát se vyvrhelem," při vlastních slovech mě bodlo u srdce a v očích mě začaly pálit potlačované slzy, které se ale stejně vzápětí prodraly ven a začaly skapávat na zem. Erikův pohled zjihl, posunul se blíž a objal mě. Zabořila jsem tvář do jeho hrudí a nechala své vzlykající tělo v jeho měkkém sevření...
koment
(SakuraUchihaHaruno13, 23. 8. 2013 20:28)