Vlčí oči - kapitola 20
Kapitola 20
Začala jsem se uklidňovat. Slzy nic nezmění. Vzlaky pomalu ustaly, ale já stále setrvávala v teplém náručí, nesnažila jsem se z něho nijak vymanit, na to to bylo až moc příjemné. Pohladil mě po vlasech.
"V pořádku?" zašeptal mi do ucha tichou otázku, ucítila jsem jeho dech na své tváři.
"Ano," trochu jsem se odtáhla, tak, abych mu viděla do tváře, "promiň," zamumlala jsem.
"Za co se omlouváš?"
"Za to, že jsem se najednou tak sesypala..."
"Na tom přece není nic špatného, je to úplně normální," trochu váhavě natáhl ruku a palcem mi přejel po tváři, jeho detek mě rozechvíval. "Spíš já bych se měl omlouvat tobě."
Zavrtěla jsem hlavou v jasném nesouhlasu.
Hořce se pousmál. "Nemusíš být tak schovívavá, to, že jsi teď tady je moje vina a já si toho jsem vědom."
"Neobviňuj se za něco, na čem neneseš vinu."
"To taky nedělám, já se obviňuju jen z toho, na čem vinu nesu."
Zamračila jsem se. "Takhle nemluv."
Pobaveně se dotkl rýhy, která mi vystoupila na čele. "Proč?"
"Protože tě o to žádám."
Povzdechl si. "OK, jestli ti to udělá radost..."
Můj křečovitý výraz se uvolnil a po tváři se mi rozlil úsměv. "Udělá," ujistila jsem ho. Po zhruba minutě jsem se ho zeptala: "Co tady vlastně děláš?"
Zmateně svraštil obočí: "Mám odejít..?"
"Ne! Myslela jsem tím, co děláš tady v lese? Proč nejsi se svým otcem?"
"Toho už nechci ani vidět, nesnáším ho!"
"Cože?" zmateně jsem zamrkala. "Jak to myslíš."
"Tak, jak říkám. Nenávidím ho."
"Proč?" nešlo mi na rozum, co ho to najednou popadlo.
"Chtěl pomě něco, co jsem nemohl udělat a on to věděl, přesto trval na tom, aby bylo po jeho, tak jsem se vykašlal na něj i celý kmen a utekl."
"Co po tobě chtěl?" hlesla jsem.
Pohlédl mi zpříma do očí. "Abych tě zabil."
Srdce se mi splašeně rozbušilo, zorničky se mi rozšířily, ztuhla jsem. On mě měl zabít? Na sucho jsem polkla.
Sklonil hlavu a zabodl se pohledem do země, jako by se za to styděl, tvářil se provinile.
Jeho výraz vě mě vzbudil soucit a já ho z náhlého opudu vzala za ruku a on se mi znovu zadíval do obličeje.
"Promiň," zamumlal.
"Co? Nemám co ti odpouštět, přece nemůžeš za to, že mě tvůj otec nenávidí."
"To, možná ne, ale-"
"Žádné 'ale' nechci slyšet, jasné? Nebudeš si všechno brát za vinu. Nikdo nemá perfektní rodinu."
Hořce se usmál. "To je opravdu povzbudivé."
Taky jsem se ušklíbla. "Ale je to tak."
Povzdechl si. "Toho povzbuzení budeš brzo potřebovat dost, jestli to tu chceš se mnou vydržet."
"Proč?"
"Sám nevím, ale většina lidí nemá moc ráda, když musí moc dlouho být v mé společnosti."
"Tou většinou lidí myslíš přesně koho?"
"Nemám ponětí, nikdy jsem nebyl moc společenský typ a ani na škole jsem se s nikým nebavil, natož pak doma. Lidi, co se se mnou chtěli bavit, to většinou brzo vzdali, protože něměli rádi odpovědi typu: jo, ne a možná."
"To teda ale neznamená, že v tvé společnosti nevydrželi, ale že nevydrželi tvé strohé odpovědi."
"To je taky možný..."
"Spíš dost pravděpodobný, ale stejně se mi nezdáš jako člověk, který dává druhým úsečné odpovědi, vždyť se mnou se bavíš normálně."
"Jo, ale tobě věřím."
"Věříš?" opakovala jsem nevěřícně. "Vždyť mě sotva znáš."
"Znám tě líp, než si myslíš a to i přes fakt, že jsme se opravdu moc často nestýkali."
"Nestýkali jsme se skoro vůbec," opravila jsem ho a pokusila se potlačit zívnutí, marně.
"Jsi unavená," řekl a neznělo to jako otázka. "Potřebuješ si odpočinout."
"Ne, nepotřebuju, vždyť jsme spala dost dlouho."
"Zas tak dlouho ne a očividně si potřebuješ ještě odpočinout."
Pokčila jsem rameny: "Tak jo," položila jsme mu hlavu na rameno a zavřela oči. Měl pravdu, skutečně jsme byla unavená a během chvilky jsme usnula.
Když jsme se probrala, byla hluboká noc, na nebi zářily hvězdy a les byl tichý, to ticho narušovalo jen šustění listí a můj a Erikův dech, ten teď taky spal, zády opřený o kmen stromu a jednou rukou mě objímal. Nechtěla jsem ho budit a tak jsem se nehýbala. Bylo docela chladno a já se mimoděk nepatrně zachvěla.
"Je ti zima?" ozval se mi u ucha melodický hlas.
"Myslela jsem, že spíš."
"To sis ale vážně jen myslela, spal jsem, ale už asi půl hodiny jsem vzhůru, jen jsem tě nechtěl budit."
"A já zase nechtěla budit tebe."
"To je dost ironie, nemyslíš?" ve tmě zazářil jeho úsměv.
"Jo, to je."
"Ale teď zpátky k tomu, že je ti zima. Chceš jít dovnitř?" kývl směrem k chatce.
"Ne, beztak tam nebude o nic tepjeli a je krásná noc."
"Myslel jsem, že tu budeš chtít zůstat," začal si sundavat mikinu.
"Ale teď zase bude zima tobě!" protestovala jsem, ale on si toho nevšímal a stejně mi ji návlékl, byla mi dost velká.
Zpražila jsem ho pohledem, ale on se jen zašklebil.
"Víš, že jsi dost paličatý?"
"Jo, říká mi to spousta lidí," ležérně pokrčil rameny.
"To bude nejspíš tím, že na tom bude něco pravdy, nemyslíš?"
"Mhm... ale stejně se nezměním, tak proč to řešit?"
"Máš pravdu, to ty budeš mrznout, ne já."
"Myslím, že to nehrozí, jsem dost otužilý a nevíc není zrovna moc zima," odhrnul si z obličeje pramen uhlově černých vlasů.
"Není zrovna moc zima?! To myslíš vážně?!" nechápala jsem, jak může s takovým klidem něco takového říct, byla pořádná kosa.
"Jo, myslím," ve tmě zářily jeho oči, které v tu chvíli přitahovaly všechnu mou pozornost, byla jako dva obrovské smaragdy, ale když jsme se podívala líp, začala jsem v nich rozeznávat drobné tmavší částečky a přechody různých odstínů zelené. Hleděla jsem mu hluboko do očí, které se mi už nezdály tak zastřené a plné tajemství, jako by mi otevřely cestu k Erikově nitru. Hleděla jsem do jeho očí a on do mých, naše pohledy do sebe byly pevně zaklesnuté, jako bychom se snažili nahlédnout do nitra toho druhého a mě se skutečně začínalo zdát, že Erika chápu že dokážu pochopit cokoli, co udělá... Netuším, co přesně se pak stalo, vím jen, že jsem najednou seděla na jeho klíně, objímala ho a líbala. Cítila jsme teplo jeho těla, jeho vůni i jeho chuť. Bylo to jako prudkýý sjezd na horské dráze: nespoutané. Pevně jsem ho svírala, jako bych ho nechtěla nikdy pustit a taky že jsme nechtěla, toužila jsem zůstat v jeho objetí navždy a nevnímat čas. Celé okolí i všechny mé starosti jako by se rozplynuly, rozpily do směsice vířících barev a pak úplně zanikly. Nebylo nic, jen já, on a ten okamžik. Na všechno jsme zapomněla, všechno bylo v tu chvíli nepodstatné, nic nestálo za to, abych tomu věnovala pozornost, zajímalo mě jen to, co jsme prožívala. Nebylo to jen tím polibkem, ale i vědomím, že on je osobou, o kterou se můžu kdykoli opřít, osobou, jejíž přítomnost vždy uvítám, osobou, kterou miluji... Ano, poprvé jsme si uvědomila, co k němu cítím, dokázala jsem sama sobě vysvětlit, proč jsem mu pomáhala, nebylo to jen z vděčnosti, že mi zachránil život, bylo v tom mnohem víc, jen jsem si to v té době neuvědomovala, ale teď ano, teď už jsem chápala všechno, co jsem dřív dělala. Srdce mi splašeně bušilo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi, cítila a slyšela jsme jeho tlukt stejně, jako jsem slyšela Erikovo srdce. Můj mozek přepnul na režim 'off', všechny myšlenky a starosti odpluly, zanikly ve víru vášně. Erik se lehce zachvěl, na okamžik jsem přerušila polibek a lehce oddálila naše obličeje, abych mohla zašeptat: "Já ti říkala, že ti bude zima."
"Ale není, je v tom něco jiného..."
"Co?" cítila jsme na tváři jeho horký dech, jeho rty byly jen pár milimetrů od mých.
"To, že tě miluju," řekl tiše a znovu si můj obličej přitáhl blíž a já se ani v nejmenším nebránila...
koment
(SakuraUchihaHaruno13, 15. 11. 2013 20:32)