Vlčí oči - kapitola 22
Kapitola 22
Erik svíral mou dlaň ve své a palcem mě jemně hladil po hřbetu ruky. Procházeli jsme se lesem v blízkosti chatky a povídali si.
"Je škoda, že jsi býval zamlklý," podotkla jsem.
"Proč?"
"Skvěle se s tebou mluví," informovala jsem ho.
"Vážně? To bude možná tím, že s tebou mám o čem mluvit," řekl.
"To si nemyslím," odporovala jsem.
Pokrčil rameny. "Já ano, ale to teď nebudeme rozebírat, ne? Mysím, že je spousta mnohem důležitějších věcí, které jsme ještě neprobrali."
"Napřiklad?"
"Ještě jsi mi neřekla například jakou máš ráda barvu, jaká jsou tvá oblíbená místa, co posloucháš za hudbu, nebo co ráda děláš," vyjmenoval mi hned několik věcí.
"Mé oblíbené barvy jsou rudá, černá, fialová, hodně tmavě modrá a bílá. Oblíbené místo zatím nemám, jsem ráda tam, kde ve vzduchu vysí příjemná atmosféra. Ráda chodím ven, čtu, poslouchám hudbu, tancuju a vydržím dlouho jen tak sedět na místě, přemýšlet a snít, to vydržím dělat celé hodiny," shrnula jsem stručně, "a jak to máš ty?"
"Mám rád azurovou, černou a šedou. Mým oblíbeným místem je tenhle les. Dřív jsem hrával fotbal, ale s tím už jsem seknul, mou oblíbenou činností bylo tajně tě sledovat, ale to už teď dělat nemůžu..."
"To tvé sledování nebylo zas tak tajné, celkem často jsem tě načapala," neodpustila jsem si podotknout.
"Vážně? A načapala jsi mě, když jsem tě sledoval při cestě do školy, v lese, kde ses setkala s tou vlčící, která tě postříkala vodou, nebo třeba v noci, když jsem byl v tvém pokoji?" povytáhl obočí.
"Co... Cože? Tys mě sledoval, i ve spánku?" byla jsem v šoku.
"Už to tak bude," drze se usmál.
"Tohle radši nebudem dál rozebírat, co ty na to?"
"OK," souhlasil.
Chvíli bylo ticho, pak jsem ucítila, jak Erik mou ruku sevřel o něco pevněji, přitáhl si mě blíž a nečekaně mě políbil. Jeho rty byly vášnivé, ale zároveň jemné a se jim naprosto poddala, když se ode mě odtáhl, zeptala jsem se:
"Co to mělo znamenat?"
"Nic, jen jsem zapomněl na jednu svou oblíbenou činnost a tak jsem tě na ni chtěl upozornit," v očích mu plály šibalské ohníčky.
Ušklíbla jsem se. "Provokatére," zamumlala jsem.
"Nejsi jediný člověk, který mi tak říká," řekl.
"Vážně? A přitom jsi na mě působil jako naprosté neviňátko," informovala jsem ho.
"Jo, jsem neviňátko, ale jen na částěčný úvazek, navíc jsem nikdy nebyl žádný andílek, spíš jsem jen měl strach."
"Strach z čeho?"
"Z toho, že jsem pro tebe vzduch, z toho, že mě nenávidíš, z toho, že s tebou nebudu moc nikdy pořádně mluvit, ale ani ve snu mě nenapadlo, že někdy budeš moje," poslední slovo vyslovill hodně důrazně.
"Já nejsem žádný majetek," ohradila jsme se dotčeně.
"Ne, ale stejně jsi moje," opakoval, ale pak se zarazil a dodal: "Tedy zatím, nevím, co ve skutečnosti cítíš a jak dlouho bude trvat, než to z tebe vyprchá..." sebevědomí výraz ho okamžitě opustil.
Natáhla jsem ruku a pohladila jsem ho po tváři. "Neboj, mě se jen tak nezbavíš."
Váhavě se usmál. "Beru tě za slovo."
"To klidně můžeš," souhlasila jsem a spustila ruku z jeho tváře.
"Můžu ti položit jednu zásadní otázku?" zeptal se.
"Samozřejmě," přikývla jsem.
"Proč sis vybrala zrovna mě?"
Taková otázka mě zaskočila. "To..." nevěděla jsem, jak odpovědět, ale pak se ve mě probralo něco, co odpovědělo za mě: "Protože jsem už od první chvíle, kdy jsme tě potkala, věděla, že jsi něčím jiný, výjmečný, měls v sobě jiskru, kterou nikdo jiný neměl. Aniž bych si to uvědomila, už od okamžiku, kdy jsme se setkali, jsem věděla, že k sobě patříme, věděla jsem to, i když jsem si to neuvědomovala, prostě to ve mě bylo zakořeněné-" dál jsem se nedostala, protože mě zase políbil, tentokrát mnohem vášnivěji, než předím. Přitiskl mě k sobě, cítila jsem teplo jeho těla a všude kolem se vznášela jeho opojná vůně. Bylo to naprosto jednoduché a přesto složité, protože taková už láska je, proměnná...
Komentáře
Přehled komentářů
Super dílek, jsem ráda, že jsi konečně začala psát tuhle povídku. Docela mě zajímá pokračování:))
koment
(SakuraUchihaHaruno13, 8. 2. 2014 15:51)