Vlčí oči - kapitola 8
Kapitola 8
Chladný vzduch mě štípal v nozdrách. Na okolí se snesla mlha, která vše zahalila bílým závojem. Vzduchem poletovaly listy, které vítr serval ze stromů. Všude bylo ticho. Dorazila jsem na okraj lesa, na okamžik jsem zaváhala, pak jsem běžela dál. Oblohu zakryly černé mraky, schylovalo se k bouři, vzduch byl vlahý. Na srsti se mi zachycovaly kapky rosy. Měsíc se třpitil a vrhal na okolí šedavé stíny. Moje kroky se rozléhaly po okolí. Stromy se nakláněly, jak si s nimy pohrával vítr. V dálce jsem zahlédla tmavý obrys, rychle jsem se k němu přibližovala. Po několika minutách jsem stanula u rozpadliny nějakého hradu. Vešla jsem dovnitř, přesně jsem věděla, kam jít. Došla jsem ke kamennému kvádru, vypadal naprosto nevině, ale neviný nebyl. Opřela jsem se o něj ramenem a zatlačila jsem. Ozvalo se zaskřípění a kvádr se posunul. Pod ním v zemi zela díra, skočila jsem do ní. Kámen se sám zasunul zpět na místo, nevěděla jsem, jak to funguje, ale bylo to působivé. Ocitla jsem se v dlouhém tunelu, vzduch v něm byl zatuchlý, těšila jsem se, až se z něj dostanu. Tunel nebyl osvětlený a já viděla sotva na krok. Šla jsem stále rovně, až jsem před sebou spatřila paprsek světla. Nedočkavě jsem zrychlila. Vyšla jsem na světlo, teď jsem se nacházela v obrovském podzemním prostoře. Na stěnách byli pověšené obrovské, rudě zářící koule, které celý prostor osvětlovaly. Pozorně jsem se rozhlédla, nechtěla jsem, aby mě tu někdo načapal, položili by mi moc otázek, na které jsem neznala odpověď. Nikoho jsem nespatřila, pomalu jsem se vydala do ulic vlčího města. Z oken vysely praporky s nápisy, na zítřejší svátek, nebo dnešní? Nevěděla jsem, jestli je už po půlnoci, nebo ne. Světla ubývalo, jak se světelné koule přizpůsobovaly času. Byla jsem tu jen párkrát a tak jsem nekolikrát zabloudila. Když jsem zabočovala za roh další ulice, zahlédla jsem rychle se pohybující stín. Ztuhla jsem a pozorně jsem ho sledovala. Brzy jsem rozeznala siluetu nějakého vlka, rychle se blížil, běžel. Najednou se zarazil, asi si mě všiml. Zamručel, nebo to bylo zakňučení? Po chvilkovém zaváhání se odrazil od země, řítil se ke mě. Ten blbec na mě útočil! Narazil do mě a odmrštil mě stranou. Rychle jsem vyskočila zpět na nohy, on se řítil pryč. Tak to ne! On mě napadl a já ho nenechám beztrestně odejít! Rozeběhla jsem se za ním. Dokázala jsem běžet opravdu rychle a tak jsem ho brzy dohnala. Moje tlapa ho zasáhla do plece, zakňučel, z rány se mu řinula krev. Otočil se ke mě čelem a přikrčil se. Právě jsem se chystala znovu zaútočit, ale něco mě zarazilo. Ty oči!
"Ty..." zašeptala jsem, vlk přede mnou byl Erik!
koment
(SakkuraUchihaHaruno, 4. 3. 2013 6:48)