Vlčí oči - kapitola 9
Kapitola 9
Zůstal na mě tiše hledět. V očích mu blesklo pochopení.
"Necháš mě odjít?" zeptal se tichým hlasem.
Němě jsem přikývla. Úlevně si povzdechl. Z dálky k nám dolehlo rozzuřené zavytí. Ztuhl.
"Sakra!" otočil se "Kudy se odsud dostanu?" zeptal se mě.
"Poběž," zamířila jsem k východu, sledoval mě. Proběhli jsme tunelem, rychle jsem zatlačila na kámen, ten se dosunul, vyřítili jsme se ven. Kvádr se zasunul zpět na místo. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a zavřela jsem oči, když jsem je znocu otevřela, Erik se pomalu plížil pryč.
"Kym si myslíš, že jdeš?" zepatla jsem se ho.
Zarazil se, podíval se na mě: "Že by pryč?"
Zakroutila jsem hlavou: "Ještě počkej," přešla jsem k němu blíž, sklonila jsem se a blíž jsem si prohlédla ránu, kterou jsem mu způsobila. "Tohle mě mrzí," řekla jsem "nepoznala jsem tě."
Hořce se zasmál: "To já jsem měl poznat tebe, to..." zarazil se, z tunelu k nám doléhaly zvuky, jasně říkající, že se vlci z města blíží.
"Pojď," řekla jsem a zabočila jsem za roh. Schovali jsme se za hromadou kamení a napjatě jsme poslouchali. Zaskřípění kamene a tiché kroky, nám prozradili, že vlci už jsou venku.
"Někde tady je," ozval se hlas.
"Víš to jistě?" ptal se někdo jiný.
"Jasně, nejsem blbej!"
"Tak jsem to nemyslel!" bránil se ten druhý.
"Nekafrej a pojď se po něm porozhlédnout!"
"Cítím ho, jo jasně je tady! Kdyby nepršelo, dokázal bych zachytit jeho stopu mnohem dřív!"
Sakra!, pomyslela jsem si, byli jsme v pěkný kaši! Něco mě napadlo, na okamžik jsem se zamyslela. Nakonec jsem usoudila, že by to mohlo vyjít. Otočila jsem se k Erikovi, nic jsem mu neřekla, jen jsem se na něj podívala a rozeběhla jsem se pryč.
"Támhle!" vykřikla jeden z vlků, běžela jsem docela rychle a mlha mě dokázala dostatečně rozmazat a zkreslit, takže si vlci nevšimli, že moje srst je bílá a ne černá a že mám i jinou postavu než ten, koho pronásledovali. Trochu jsem zpomalila, nesměla jsem jim hned ze začátku prchnout. Odlákala jsem je dost daleko, než jsem usoudila, že to stačí a zrychlila jsem. Letěla jsem při okraji lesa, kroky za mnou slábly, až utichly úplně. Zastavila jsem se a zaposlouchala jsem se, nic jsem nezaslechla, to mě uspokojilo. I když déšť smazával mou pachovou stopu, stejně jsem to vzala domů oklikou.
Tiše jsem otevřela dveře a nakoukla jsem dovnitř, mamku jsem nikde neviděla. Vklouzla jsem dovnitř a mou pozornost okamžitě upoutal papír, ležící na stole, přešla jsem k němu, stálo tam:
Ráno tě zabiju,
Pusu, máma.
Zasténala jsem, věděla jsem, že mi to dá zítra pořádně sežrat. S pěkně pokaženou náladou jsem vyšla po schodech do svého pokoje a padla jsem na postel.
koment
(SakuraUchihaHaruno, 4. 3. 2013 17:17)