Vlčí oči - Prolog
Prolog
Běžela jsem, rána na rameni sebou křečovitě škubala. Po bílém vlčím kožichu mi stékala krev. Srdce mi divoce bušilo. Za mnou se ozvalo zavytí, ještě jsem přidala nebo jsem se o to alespoň pokusila. Cítila jsem, jak se mi svaly pod kůží napínají a zase uvolňují. Před sebou, na pravé straně, jsem zahlédla pásmo houští, okamžitě mě to trklo. Tohle by mohla být moje spása! Jeden skok a octla jsem se v křoví, větve mě sice poškrábaly, ale o to jsem se nastarala. Přikrčila jsem se a doufala jsem, že mě neobjeví. Za chvíli jsem spatřila body, které se rychle přiblížovaly. V momentě byli skoro u mě, rozeznala jsem obrysy několika černých vlků, jejichž barva je nyní, v noci, skvěle maskovala. Zpomalili a proklusali kolem mě, na okamžik jsem si myslela, že mě minou, když se velký a statný samec v jejich čele zastavil a nasál vzduch, ucítil mě. Zatajila jsem dech, nesmí mě objevit. Vlky na okamžik ozářilo měsíční světlo a já poznala jejich vůdce s jizvou přes pravé oko, Eilana. Srdce mi začalo bít jako o závod. Zachvátil mě neovladatelný strach, pokud mě Eilan najde, nebude se se mnou párat. Byli jsme znepřátelené rody. My, bílí vlci jsme stáli na jedné straně a oni, černí, na druhé. Ráda bych někam zalezla, ale nebylo kam.
"Prohledejte to tu!" vyštěkl Eilan ,"někde tady je, cítím ji!"
Vlci se dali do pátrání, bylo mi jasné, že mě co nevidět najdou. Pokusila jsem se o krok couvnout, ale pod mou zadní tlapou zapraskala větvička. Nejblíž stojící vlk zvedl hlavu, naše oči se setkali. Jen jsme na sebe hleděli, bylo mi jasné že se na mě za chvilku vrhne a to bude můj konec. Tiše jsem zakňučela. Možná bych mohla okamžitě vyrazit, překvapit je a... A co? Stejně by mě dostali, byli rychlejší než já. A tak jsem jen zůstala sedět na místě a čekala jsem na nevyhnutelné. Zdálo se mi to, nebo se v očích, co se na mě dívaly mihl soucit? Ne, to se mi muselo zdát!
Vlk naproti mě promluvil hrdelním hlasem: "Támhle se něco hnulo!" kývl směrem k lesu.
"Opravdu?" zeptal se Eilan.
"Ano," pokračoval v přesvědčování neznámý.
"Dobrá!" Eilan se otočil, "jdeme!" zavelel. Vlci ho poslušně následovali a brzy mi všichni zmizeli z dohledu. Zůstala jsem přimrazená na místě. On mě neprozradil! Nechápala jsem, proč to udělal a byla jsem vyvedená z míry. Teprve teď jsem si uvědomila, že ležím na ostrém klacku, zvedla jsem se a vydala jsem se pryč, stále otřesená.
Komentáře
Přehled komentářů
Promiň, neboj.
Už jsem jak ten Mephisto, ty moje malinká chudinko.
Hned na začátku jí takhle zřídit, takhle krutá nejsem ani já!
Tak a teď bych se potřebovala zorientovat atd...
Pokud to čteš, tak mě ihned poznáš, strašidlo.
Odepiš, až ti napíšu na 13. díle (pokud nepřidáš nějaký noví).
Prolog - fantashtiko!
(Exorcistka, 31. 3. 2013 22:00)